LECTURE / PERFORMANCE / DEMONSTRATION

Ve výjimečném celovečerním představení nás světoznámý režisér Robert Wilson pozve do působivého vesmíru své osobité estetiky. Jde zároveň o intimní portrét Wilsonova tvůrčího procesu. Po samotném představení následuje neformální interaktivní část, kdy je publikum Robertem Wilsonem vyzváno ke kladení otázek.

V jedinečné masterclass se Wilson vrací ke svým stěžejním autorským projektům jakými jsou například Deafman Glance, A Letter for Queen Victoria, Einstein on the Beach, the CIVIL warS a The Black Rider, stejně jako k inovativním interpretacím klasických témat, např. Pucciniho Madame Butterfly, Wagnerův Prsten Nibelungů, Mozartova Kouzelná flétna, Ibsenův Peer Gynt či Quartett Heinera Müllera.

Představení v angličtině se simultánním překladem do češtiny.

Robert Wilson (*1944 Waco, Texas), dramatik, terapeut, tvůrce originálních, výtvarně bohatých, neliterárních a surrealistických inscenací, které bývají označovány také jako „opery mlčení“. Wilson, vzděláním malíř a architekt, vycházel ze své dlouholeté terapeutické praxe s mentálně a tělesně postiženými dětmi: dospěl k unikátní estetické formě, která rušila konvenční vnímání času a pohybu a uváděla diváka do jiných, dosud nepoznaných sfér vědomí a jiného vidění světa.
Wilsonovy inscenace často nerozvíjejí ani fabuli, ani postavy; jsou to řetězce kaleidoskopicky se měnících, pečlivě komponovaných obrazů, plných simultánních a vzájemně nesouvisejících lidských akcí a divadelních efektů, vytvářených bohatou scénografií, divadelní technikou, kostýmy, množstvím rekvizit, masek, loutek, živých zvířat a – zvláště v raných inscenacích – s velkým komparsem (někdy i více než sto lidí), složeným výlučně z amatérů. Režijní instrukce se často omezují jen na místo a druh činnosti – obvykle obyčejných a běžných – jako chůze, popíjení čaje, ukládání kamene… Pro mnohahodinové Wilsonovy inscenace je typický pohyb, zpomalený až do krajností. „Probíhá v nás řada pomalých procesů, které si plně neuvědomujeme. Chci, aby si herci uvědomili každý sebemenší pohyb těla a jeho vztah k prostoru, v němž se pohybují. Čím pomaleji se pohybují, tím více vidíme.“
Robert Wilson pracoval v pražském Národním divadle poprvé v roce 2002, kdy s operním souborem nastudoval Janáčkův Osud. Vrátil se po osmi letech, aby letos nastudoval v Národním divadle hned dvě inscenace: Janáčkovu Káťu Kabanovou (reprízy 23. a 31. 10., 13. 11.) a se souborem činohry Čapkovu Věc Makropulos (premiéra 18. a 19. 11.).