Maria Procházková: Svět se skládá z detailů

O nové rodinné inscenaci Vidím nevidím, kterou připravuje na únor 2013 se souborem Laterny magiky, vypráví v následujícím rozhovoru režisérka Maria Procházková.

Vidím nevidím je Vaší první prací pro divadlo. Dosud jste pracovala především na animovaných a hraných filmech. Jaké nové výzvy Vám přináší divadelní práce?

MP: Samozřejmě jsem zvědavá na přímý kontakt s divákem. Film vnímám jako určitou odvozeninu od divadla, takže je to trochu zkoumání hranic, možností. Baví mě limity, mám ráda omezení, protože vás nutí hledat cesty a řešení. Už jsme si zvykli, že ve filmu je možné cokoli, ale za cenu odtržení od reality, zatímco divadlo zůstává dotekové.

Svou inscenaci jste od počátku koncipovala pro Laternu magiku. V čem vás tak umělecky provokovala, že jste pro ni vymýšlela inscenaci?

MP: Tíhnu ke klasické filmové řeči a „ručním“ trikům ve stylu Karla Zemana a Václava Vorlíčka, které jsou svým přístupem kompatabilní právě s Laternou, jsou to jakási kouzla založená na hře s optikou. Laterna magika mě fascinuje už od dětství. Připadá mi, jako by měla jednu dimenzi navíc. Vyhovuje mi její rozšířený záběr, který si bere to nejzajímavější z obou světů – zůstává tam divadelní „tady a teď naživo“, ale zároveň díky použití projekce přímo vybízí k jeho porušování, k práci s časem a prostorem... A navíc umožňuje práci s detailem, která mi v divadle chybí. Miluju detaily, svět se skládá z mnoha detailů, často jediný detail odhalí podstatu postavy. A právě na skládačce detailů stojí celek, příběh.

Často pracujete pro dětské diváky – vlastně většina Vaší umělecké tvorby je určená dětem. Zároveň se vždy umíte vyhnout obvyklým kýčovitým klišé, Vaše tvorba pro děti je – paradoxně – velmi „dospělá“. Jak jste si Vy osobně pojmenovala specifika tvorby pro děti?

MP: Když chcete, aby vás někdo vnímal, musíte ho nejen zaujmout, ale také v něm vzbudit důvěru. To nejde jinak, než že se chováte otevřeně. Děti nehledají skryté významy, neznají ironii, reagují otevřeně, okamžitě a emotivně, protože jsou empatické a ještě se nenaučily své pocity skrývat. Jejich fantazie je bezbřehá. Děti jsou ideální diváci v tom, že okamžitě víte, na čem jste. Poznáte, kdy ztrácí zájem, nebo kdy je naopak něco zaujalo.

Inscenace Vidím nevidím vyrostla volně na půdorysu útlé knížky Ivy Procházkové. V čem vás kniha zaujala a jak jste s předlohou dále pracovala?

MP: S tetou Ivou Procházkovou jsme se o knížce 5 minut před večeří bavily poprvé před více než dvanácti lety. Tehdy mi ji nabídla jako námět na animovaný film a mě se od začátku líbila. Ale nějak jsem pořád nevěděla, jak k ní přistoupit, jak ji uchopit. Protože jde především o představy malé nevidomé holčičky, animace mi přišla příliš definující, že bych divákům omezila jejich vklad do příběhu. Hraný film mi zase nedával tolik výtvarných možností a především ve filmu nefunguje tma, která v tomto příběhu hraje podstatnou roli. Takže když mě napadla Laterna, bylo to jasné a mohla jsem naopak rozehrát některé motivy podrobněji. V Laterně máme živý kontakt s hlavní představitelkou, můžeme pracovat s hranicí tmy a světla, používat projekce, černé divadlo a vše umocňovat a doslovovat hudbou, ruchy.

Hlavní postavou je malá Agátka, v této roli se budou na jevišti Nové scény střídat dvě dětské herečky. Máte s natáčením s dětmi své zkušenosti. Jací jsou ti nejmenší herci? Dokáží vůbec „ztvárnit“ jiné postavy, než jsou oni sami?

MP: Ideální samozřejmě je, když se nemusí přetvařovat, když je pro ně to, co mají hrát, srozumitelné. Podstatné je tedy s dětmi mluvit, vysvětlovat co a proč se děje. Když se děti používají ve filmech jen jako rekvizita, řeknou jim „tady si sedni a tvař se naštvaně“, třeba to vyjde, ale když chcete, aby hrály, musí chápat proč. Když se mají tvářit smutně, proč jsou smutné, co se jim stalo? S dětmi spolupracuji moc ráda, protože jsou velmi intenzivní. Jejich nadšení, fantazie, nápady, vždycky se naučím něco já od nich.

V inscenaci jste zvolila několik druhů interakce mezi předtočeným – často animovaným – materiálem a živými herci. Můžete tyto principy stručně přiblížit?

MP: Na Laterně magice mě baví právě to propojování světů, představ s realitou, s živým hercem na jevišti. Často v naší inscenaci budeme něco ukazovat na projekci na plátně a z něj se to vykutálí, vyplave, vyletí reálné na jeviště. Také budeme projekcí zvětšovat prostor a sledovat více dějů zároveň, včetně vzpomínek, snů a představ.

Pokud bychom měli shrnout inscenaci jako celek – vypráví o síle imaginace, o fascinujícím dětském světě čisté fantazie, o kreativitě, která se v nás v dětství probouzí a kterou bychom si měli snažit uchovat co nejdéle…

MP: Především je to o objevování, poznávání a radování se ze světa kolem nás. O prchavých okamžicích, které nás něčím zaujmou, i o prožitcích, vjemech, které pro nás znamenají domov, kam se rádi vracíme. A pro mě osobně je to hodně lásce, když se cítíte moc milováni, je vám dobře na světě, ať se děje cokoli.

Tweet