Maria Procházková: Svět se skládá z detailů

O nové rodinné inscenaci Vidím nevidím, kterou připravuje na únor 2013 se souborem Laterny magiky, vypráví v následujícím rozhovoru režisérka Maria Procházková.

Vidím nevidím je Vaší první prací pro divadlo. Dosud jste pracovala především na animovaných a hraných filmech. Jaké nové výzvy Vám přináší divadelní práce?

MP: Samozřejmě jsem zvědavá na přímý kontakt s divákem. Film vnímám jako určitou odvozeninu od divadla, takže je to trochu zkoumání hranic, možností. Baví mě limity, mám ráda omezení, protože vás nutí hledat cesty a řešení. Už jsme si zvykli, že ve filmu je možné cokoli, ale za cenu odtržení od reality, zatímco divadlo zůstává dotekové.

Svou inscenaci jste od počátku koncipovala pro Laternu magiku. V čem vás tak umělecky provokovala, že jste pro ni vymýšlela inscenaci?

MP: Tíhnu ke klasické filmové řeči a „ručním“ trikům ve stylu Karla Zemana a Václava Vorlíčka, které jsou svým přístupem kompatabilní právě s Laternou, jsou to jakási kouzla založená na hře s optikou. Laterna magika mě fascinuje už od dětství. Připadá mi, jako by měla jednu dimenzi navíc. Vyhovuje mi její rozšířený záběr, který si bere to nejzajímavější z obou světů – zůstává tam divadelní „tady a teď naživo“, ale zároveň díky použití projekce přímo vybízí k jeho porušování, k práci s časem a prostorem... A navíc umožňuje práci s detailem, která mi v divadle chybí. Miluju detaily, svět se skládá z mnoha detailů, často jediný detail odhalí podstatu postavy. A právě na skládačce detailů stojí celek, příběh.

Režisérka Maria Procházková na fotografii z natáčení podkladů pro projekce k inscenaci Vidím nevidím

Často pracujete pro dětské diváky – vlastně většina Vaší umělecké tvorby je určená dětem. Zároveň se vždy umíte vyhnout obvyklým kýčovitým klišé, Vaše tvorba pro děti je – paradoxně – velmi „dospělá“. Jak jste si Vy osobně pojmenovala specifika tvorby pro děti?

MP: Když chcete, aby vás někdo vnímal, musíte ho nejen zaujmout, ale také v něm vzbudit důvěru. To nejde jinak, než že se chováte otevřeně. Děti nehledají skryté významy, neznají ironii, reagují otevřeně, okamžitě a emotivně, protože jsou empatické a ještě se nenaučily své pocity skrývat. Jejich fantazie je bezbřehá. Děti jsou ideální diváci v tom, že okamžitě víte, na čem jste. Poznáte, kdy ztrácí zájem, nebo kdy je naopak něco zaujalo.

Inscenace Vidím nevidím vyrostla volně na půdorysu útlé knížky Ivy Procházkové. V čem vás kniha zaujala a jak jste s předlohou dále pracovala?

MP: S tetou Ivou Procházkovou jsme se o knížce 5 minut před večeří bavily poprvé před více než dvanácti lety. Tehdy mi ji nabídla jako námět na animovaný film a mě se od začátku líbila. Ale nějak jsem pořád nevěděla, jak k ní přistoupit, jak ji uchopit. Protože jde především o představy malé nevidomé holčičky, animace mi přišla příliš definující, že bych divákům omezila jejich vklad do příběhu. Hraný film mi zase nedával tolik výtvarných možností a především ve filmu nefunguje tma, která v tomto příběhu hraje podstatnou roli. Takže když mě napadla Laterna, bylo to jasné a mohla jsem naopak rozehrát některé motivy podrobněji. V Laterně máme živý kontakt s hlavní představitelkou, můžeme pracovat s hranicí tmy a světla, používat projekce, černé divadlo a vše umocňovat a doslovovat hudbou, ruchy.

Hlavní postavou je malá Agátka, v této roli se budou na jevišti Nové scény střídat dvě dětské herečky. Máte s natáčením s dětmi své zkušenosti. Jací jsou ti nejmenší herci? Dokáží vůbec „ztvárnit“ jiné postavy, než jsou oni sami?

MP: Ideální samozřejmě je, když se nemusí přetvařovat, když je pro ně to, co mají hrát, srozumitelné. Podstatné je tedy s dětmi mluvit, vysvětlovat co a proč se děje. Když se děti používají ve filmech jen jako rekvizita, řeknou jim „tady si sedni a tvař se naštvaně“, třeba to vyjde, ale když chcete, aby hrály, musí chápat proč. Když se mají tvářit smutně, proč jsou smutné, co se jim stalo? S dětmi spolupracuji moc ráda, protože jsou velmi intenzivní. Jejich nadšení, fantazie, nápady, vždycky se naučím něco já od nich.

Režisérka Maria Procházková při natáčení podkladů pro projekce do inscenace Vidím nevidím

V inscenaci jste zvolila několik druhů interakce mezi předtočeným – často animovaným – materiálem a živými herci. Můžete tyto principy stručně přiblížit?

MP: Na Laterně magice mě baví právě to propojování světů, představ s realitou, s živým hercem na jevišti. Často v naší inscenaci budeme něco ukazovat na projekci na plátně a z něj se to vykutálí, vyplave, vyletí reálné na jeviště. Také budeme projekcí zvětšovat prostor a sledovat více dějů zároveň, včetně vzpomínek, snů a představ.

Pokud bychom měli shrnout inscenaci jako celek – vypráví o síle imaginace, o fascinujícím dětském světě čisté fantazie, o kreativitě, která se v nás v dětství probouzí a kterou bychom si měli snažit uchovat co nejdéle…

MP: Především je to o objevování, poznávání a radování se ze světa kolem nás. O prchavých okamžicích, které nás něčím zaujmou, i o prožitcích, vjemech, které pro nás znamenají domov, kam se rádi vracíme. A pro mě osobně je to hodně lásce, když se cítíte moc milováni, je vám dobře na světě, ať se děje cokoli.

Laterna magika Café NONA
cs en